Senát na tomto zasedání schválil malou většinou (4 hlasů) novelu zákona o financování vědy. Jejím jádrem, kromě několika drobnějších novinek, je zrušení dosavadního znění, podle nějž je veřejná podpora výzkumné instituci poskytována „na základě zhodnocení jí dosažených výsledků“.

Vystoupil jsem a hlasoval proti této změně a považuji jí za velmi problematickou. Ne že bych (jak mi mnozí oponenti předhazují) prosazoval mechanické sčítání počtů vědeckých výstupů. O tom totiž zrušené znění nic neříká (může, ale rozhodně nemusí to tak být interpretováno). To, čeho se obávám, je zrušení tohoto textu bez náhrady.

Zákon od nynějška nebude říkat o tom, podle čeho se budou veřejné prostředky vědeckým institucím rozdělovat, vůbec nic!

Zastánci této změny se odvolávají na tzv. Metodiku 2017+, což je podzákonný text (nemá ani sílu ministerské vyhlášky), který nadále dominantně s hodnocením vědeckých institucí podle výsledků počítá. Problémem ale podle mě je to, že zákon o žádné metodice nic neříká, v principu nechává rozdělování vědeckých prostředků na politické libovůli.

Využití Metodiky 2017+ je ode dneška závislé výhradně jen na dobré vůli vlády, zákonnou oporu nemá.

Netvrdím, že s tím bude problém hned zítra, třeba budeme mít štěstí a nebude s tím problém nikdy. Tomu se mi ale obtížně věří, zvlášť když vidíme, jak se v této oblasti dokáže chovat premiérův velký kamarád a vzor v Maďarsku.

Také jsme velkou většinou tajných hlasů zvolili prof. Šámala ústavním soudcem.